Jako motýl do oblak

26. srpna 2010 v 23:38 | dž |  Nebesky nebezpečný zápisky

butterflyy
Roztáhnout křídla, k nebi se vznést
nechat tu starost, křivdu či bolest
myšlenky v bělavých chomáčích,
pod sebou jen lstivost a lži ostatních.
Pryč, pryč od té špatnosti,
uletět a v hlavě - byť maličké - motýlí radosti...


Myslím, že každý měl v životě touhu zbavit se všech svých starostí a dívat se na svět skrz růžové brýle. Vlastně, nač brýle? Ani by nebyly potřeba, nebýt těch starostí.
Ke štěstí těchto lidí by přece stačilo tak málo; pár heboučkých křidélek protkaných jemnými žilkami, jež by je dokázala povznést nad tento zpustošený a především rozzlobený svět.
Dělá mi čím dál větší problém pochopit určité lidi. Ne že bych snad nechápala o čem mluví, co očekávají od života nebo co si myslí o mně... ale nedokážu pochopit skutky, které provádí. Nedokážu pochopit, proč záměrně působí bolest jak sobě, tak ostatním. Jakoby najednou všichni lidé okolo přestali myslet na cokoli jiného, než na sebe samé. A já tomu nerozumím, možná protože jsem jednou z nich...?
Možná není problém v lidech okolo mě, ale ve mně samotné. V poslední době se sama v sobě nevyznám, mám pocit, jako bych se vůbec neznala a nedokázala nalézt ani mapu, poe které se mám vydat. Asi bych si měla koupit GPS:P, ale na tu nemám peníze:D Nejspíš to je tím, že dostatečně nepracuju na věcech, na kterých bych chtěla. Jsou to asi dva dny, kdy mi mamka řekla tohle: ''Co si pamatuju, nikdy jsi nic nedotáhla do konce. O všem mluvíš, co všechno zrealizuješ, co všechno by jsi chtěla a ve skutečnosti? Výsledek žádný.'' A já si uvědomila, že je to pravda. Jenomže proč? To vážně nemám žádnou vůli nebo důvod? Vím, že chci něčeho dosáhnout. Nechci se stát kadeřnicí, účetní, prodavačkou, doktorkou, ekonomkou....nic takového! Chci být na očích, chci být umělkyní. Chci, aby si lidé s něčím mé jméno spojily a nemyslím tím, že někomu povím, že má rakovinu či s tím, že mu uvařím kafe.
Toužím, být něčím víc. Ikdyž... co je to něco víc? Nejsou si snad všichni na téhle planetě rovni? Nechci aby to vyznělo špatně:) Chci být jen...alespoň jednou v životě na sebe pyšná. A chci, abych konečně jednou něco dotáhla do konce a byli tak na mě pyšní i mí rodiče a lidé, na kterých mi záleží.
Asi to bude boj, ale já věřím. Věřím, že to zvládnu...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucie Schubert Lucie Schubert | Web | 27. srpna 2010 v 18:08 | Reagovat

Ten článek mi připomíná moje sny^^
Mluvíš mi z duše:)
Musím,uznat,že lépe jsi to vystihnout nemohla:)

2 Yanny.)) Yanny.)) | 28. srpna 2010 v 16:31 | Reagovat

Tu básničku si psala ty? Jestli jo, tak jsi fakt šikovná :))
A růžové brýle by měl někdy odhodit každý, ale přece... Bez nich by to nebylo ono.
Ale ne nadarmo se říká, že pokud člověk sní, nesmí také zapomínat žít. :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama