Jít si za svým snem

9. října 2010 v 21:06 | dž |  POVÍDKY na jednorázovku
Nepřidávám sem zrovna moc články, jsem si toho vědoma. Ale také jsem si vědoma toho, že to nikdo nečte, tak anč něco přidávat? Haha, dneska je to všechno na nic...vlastně až teď, v noci. Tak aspoň z tohodle budu mít lepší pocit, že alespoň zčásti si ještě za svým snem jdu, přestože sama moc dobře vím, že tomu tak není.
Jsem totiž k ničemu:)
Enjoy*

   Když tam v dáli svítilo světlo. A já věděla, že můžu jít dál.
   Ne.
   Ne, můžu. Musím.
    Ano, možná poprvé jsem si byla něčím skutečně jistá. Musela jsem jít dál, i kdyby mi měl dojít dech, i kdybych měla zemřít, ztratit přátele, rodinu, všechno, co jsem doposud měla. Tohle za to stálo. Měla jsem sen, každý má, akorát ne každý se rozhodne jej splnit. Copak splnit… hlavně si za ním jít.
    Možná jsem byla sobecká a radikální, ale v těch dobách mi na tom nezáleželo. A popravdě, kdybych to měla udělat v tuhle chvíli znovu, kdybych se ocitla v té samé situaci jako tehdy, neváhala bych ani okamžik. Někdo může odsuzovat tohle chování, protože ho nechápe, někdo ho odsuzuje právě proto, že ho chápe až příliš dobře. Sama bych ho nejraději odsoudila. Ale nejde to, jednoduše nejde, už jen proto, že toho nelituji…
    Moje cesta nebyla vždycky snadná, ničí není. Ale přece jen jsem měla kapku štěstí. Možná občas spíš návaly dešťů, než kapek. Jsem si toho vědoma, bez štěstí bych tu teď nestála ve ztichlém atriu, na prknech, jež znamenají svět. Alespoň ten můj ano. To sešlé dřevo páchne slávou, ať už zašlou či probouzející se. To vědomí, kolik osobností tu postávalo přede mnou s rojem stejných myšlenek mě vždycky bude uchvacovat a dodávat mi víru ve správné rozhodnutí, které jsem v minulosti učinila.
    Zříct se vlastní rodiny, zradit přátele, lidi, kterým na
mě záleželo, kteří mi věřili… Byl to můj vlastní duševní zločin, ale už jsem se s ním naučila žít. Za ty roky úspěchu, slávy a bohatství jsem se změnila. Skutečnost, že tahle špatnost byla vlastně prvním nakročením ke splnění toho všeho, mi dávala okusit sladkou chuť nečestného vítězství. Na tom mi nezáleželo. Možná je mé skutečné já moc špatné, když uvážím, že i přes to, co všechno si uvědomuji, nevadí mi to. Naopak, těší mne to. Rozhodně jsem ještě horší, než v ten moment, co jsem všechny své blízké opustila, avšak stále mám hluboko v sobě cosi dobrého, cosi světlého. Jen v poslední době se to ukrývá nejspíš čím dál hloub, že už je to sotva viditelné nebo aspoň pocítitelné.
    Ale život běží dál. Reflektory mi noc co noc září do tváře, hudba zní všude okolo mě, i ve mně samotné. Proplouvá mnou, hraje si s křivkami mého tancem vypracovaného těla. A jak jde čas, stárnu. Záře reflektorů slábne, dny, kdy na mě opět zazáří zaškrtané v kalendáři řídnou a mé tělo chabne. Nedokážu si připustit, že padám ze své hvězdnaté oblohy zpátky na zem, ze které jsem tak dlouho unikala.
    Dny plynou a samota mě tíží. Má hvězda dávno vyhasla, vzduch divadel zmizel ve vánicích protančených davů, ale já mezi ně již nepatřím. Náhle jako bych na světě neměla místo, kam odejít, kde mě uvítají. Ale… měla jsem ho někdy? Ano, naposledy ve svých šestnácti letech, kdy jsem za vším zbourala mosty. Už je příliš pozdě na to pokoušet se je znovu postavit.
    A tak tančím světem, však ne svým bývalým tempem tanečnice, ale osamělé ženy. Měla jsem svou příležitost vznášet se na oblacích a létat s ptáky. Teď je mé místo uvolněno pro další šestnáctiletou dívenku, kterou pozemský život nebaví.
  
A i přesto… přes tohle všechno jsem si jistá, že bych ji nevarovala, ať tohle nedělá. I přes to, že vím, jak dopadne. Mít sen znamená věřit v zázrak zítřejšího dne. Získat sen a dostat se nad oblaka znamená věřit v sebe samotného. Ačkoli pád zpátky dolů bolí, za tenhle pocit stál. Protože, věřte mi, není nic krásnějšího, než se alespoň na jeden kratičký, třeba i nepatrný okamžik stát součástí zázraku…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Barunie Barunie | Web | 7. července 2011 v 23:35 | Reagovat

Se sestrou (která chce být mimochodem herečka) jsme se shodly, že máš talent, snadno se vcituješ do lidí a já jsem ráda, že jsme se spřátelily :-D

2 Aiko Aiko | Web | 13. července 2011 v 17:24 | Reagovat

Dojímaš ma tak veľmi, až to normálne nie je!!! Dokonalé ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama