BE original * BE yourself * BE... who exactly?

8. ledna 2011 v 22:38 | dž |  Nebesky nebezpečný zápisky
    Každý chce být originální. Alespoň to každý tvrdí. Hledá si své vlastní způsoby ať už v oblečení,
easy X hard way

stylu hudby, názoru či myšlení... V týhle době mám pocit, že se každý snaží lišit. A čím více se snaží, tím menší je úspěch.

   V poslední době se rozhlédnu okolo sebe na lidi a často se začnu smát. A nejen ve svojí hlavě, ale i nahlas. AŤ už jsou to lidi v mém věku nebo starší, mnohokrát jednoduše... nemají úroveň. Chovají se jako idioti a ještě si myslí, že je to to nejlepší. Dělají to naschvál. Dělají ze sebe větší idioty, než jakými jsou ve skutečnosti.
    Tenhle článek je psaný tak trochu ve vzteku, takže se případně omlouvám:)
    Na druhou stranu, vždy jsem se snažila na lidech hledat obě jejich stránky. Za svůj nepříliš dlouhý život jsem poznala několik lidí, kteří mi jednoduše sebrali dech. Nedokázala jsem z nich spustit oči, nedokázala jsem pochopit, jak někdo tak ne přímo dokonalý, ale dokonalý ve svém způsobu může existovat. Sem tam se to stane - potkám člověka, který mi jednoduše vyrazí dech. Nemusí se snažit být originální, být svůj, jednoduše se tak narodí. A charizma těchto lidí z nich čiší na kilometry daleko. Cítíte jejich přítomnost. A pak vás tak napadne... jaké to asi je, být takovou osobností. Cítíte tam kdesi vzadu v hlavě dotěrnou závist, protože se sám snažíte pochopit váš smysl na světě a ve svém životě. Snažíte si najít místo, zatímco oni mají své cíle a představy už dávno vyhraněné a jdou si za nimi s hlavou vztyčenou plus tím neskutečným kouzlem osobnosti všude okolo zářícím.
    A pak vás napadne: ''Přesně tohle chci.'' Jenomže přesně tohle koupit nejde. A tak dál pozorujete lidi okolo sebe, někteří jsou ti, kterým se smějete, jiní jsou na tom stejně jako vy; snažící se najít své vlastní já a pak tu jsou ti, kterým tiše nebo i nahlas závidíte.
   Jsem ten typ člověka, kterému rodiče vždy dali to, co chtěl. Ne úplně, samozřejmě, ale nedostatek je pro mě neznámé slovo. A říkávala jsem si, že je to supr. Jo, jasně, každý má rád, když dostane co chce. Hm, až později jsem si začínala uvědomovat, že naprosto nejsem připravená na život. Začínala jsem si všímat osmiletých dětí, které byly samostatnější než já ve svých patnácti. Připadala jsem si jako dítě bez jakýchkoli práv a schopností, zbytečná a hloupá. Přestože vím, že tak to není. A tak jsem se tomu rozhodla postavit. Od té doby jsem začala hledat svoje schopnosti a talent. Toužila jsem najít něco, v čem jsem jedinečná. A uprostřed té cesty mi došlo, že hledání mě zaslepuje.
    Ono si mě to jednou nalezne samo.
    Do té doby je nejspíš lepší chovat se tak, jak mi říká moje . Možná to není to nejlepší, ale na co předstírat, jak všechny miluju, když se mi nelíbí jejich chování? Možná právě tím se o krok přiblížím tomu, být konečně naprosto svá a otevřená. Což se v poslední době daří, možná upřímnost není nejlepší odpověď na všechny otázky, ale já nechci předstírat. Ta břímě lží v sobě nosit nehodlám. Ať už se s tím okolí vypořádá po svém.
    Jde jen o to vybrat si cestu, jakou se vydáte. Buď je to ta snazší nebo obtížnější. Já volím snazší co se týče mé volnosti, které se naprosto oddávám a užívám si ji. Ale zároveň obtížnější co se týče mé otevřenosti, kterou si od sebe sem tam někoho odeženu. Asi není podstatný takhle přemýšlet nad tím, jakou cestou jít, život nelze plánovat. Jenomže mně tyhle úvahy pomohly uvědomit si, že je to všechno o tom být...volný. Dělat si, co se mi zlíbí, dokud nejsem 50ti letá. A možná i pak... :) Život je přece hra.
    A co vy? Jak pozorujete svět okolo sebe, potkali jste také někdy lidi, kteří vám vyrazili dech nebo vás naopak svou ubohostí rozesmáli? Předpokládám, že ano. A jak jste na tom s hledáním sebe samého?:)
    Dž
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama