Vánoční příběh

8. ledna 2011 v 23:35 | dž |  POVÍDKY na jednorázovku
waiting for snow

     Heh, trochu pozdě, když už Vánoce utekly:D, ale bylo to téma mojí slohovky, kterou jsem psala dost na rychlovku  a jako většina mých článků nemá moc hlavu ani patu:D. Ale co... ať sem alespoň něco přidávám:). A navíc, dostala jsem za ni jedničku, což sama dost dobře nechápu:D
   Tak schválně, jestli někdo bude mít chuť to přelousknout ;D

    Na světě existovalo tisíce opuštěných dětí, jejichž životy se vyvíjely za zdmi dětských domovů. Byli donuceni vyrůstat bez rodičů, bez jakýchkoli příbuzných. Celé své dětství prožívali zranění a záleželo na osobnosti, jež určité dítě mělo. Podle ní si totiž uvnitř sebe stavěly opevnění, které je alespoň zčásti chránilo před bolestí z oné osamělosti a nejistoty. A tahle bolest se stupňovala den ode dne, kdy děti nabývaly rozumu a prozíravosti. Existoval jeden určitý den, který těmto opuštěným dětem ubližoval víc, než jakýkoli jiný - Vánoce. Den, kdy má být rodina pohromadě, den, kdy se mají dít zázraky. A pokud bychom se dívali pozorně, jistě by si každý z nás všiml té nadějné jiskry v očích těch dětí. Nezáleželo na jejich věku nebo síle neprostupnosti jejich štítů. Byl to jediný den, kdy se odvážily ještě věřit v zázrak. A zároveň jediný den, kdy ke sklonku večera pochopily, že se nic nezmění. Přesto jim zůstalo dostatek naděje pro další rok. Co kdyby, jednou…

     Adam seděl na vnitřním parapetu okna a pozoroval, jak se k zemi snáší bez přestání další dávka sněhu. Nenáviděl zimu, nenáviděl sníh a stejně tak nenáviděl Vánoce, neboť právě tohle období mu v minulosti ukradlo rodiče. Právě sníh zavinil jejich smrt. A on nemohl odpustit něčemu, čemu se ve skutečnosti ani odpustit nedá. Něčemu, co se vám nikdy neomluví, co nemůže napravit činy, které způsobilo a rozhodně působit bude i nadále.
,,Nemáš chuť na cukroví?'' Vyrušila ho ze zasmušilých myšlenek maličká rusovláska s napřaženýma rukama, v nichž ležel veliký talíř přeplněný mnoha různými druhy cukroví. Beze slova zavrtěl hlavou a znovu stočil pohled z okna.

,,Hodláš tu prosedět celé Vánoce? Ježíšek ti nepřinese žádné dárky, jestli se pořád budeš jenom mračit,'' pokračovala a sama si do úst strčila vanilkový rohlíček.
Odfrkl si. ,,Ježíšek neexistuje mrně, už by si na to taky mohla přijít.''
,,Jasně, že existuje!'' Bránila se děvenka.
,,Vážně? Tak schválně, co si přeješ k Vánocům nejvíc? Jestli po dnešním večeru budeš mít právě tuhle věc, uvěřím ti.''
Rusovláska zamrkala zelenýma očima na talíř s cukrovím a špitla: ,,Já vím, že mi neuvěříš. Slyšela jsem stěžovat si pečovatelku Agnes, že od svých desátých narozenin do dopisu pro Ježíška nikdy nic nepíšeš. Prý si kdysi napsal jediné slovo - rodiče…''
,,Vypadni Moniko. Nechci kazit Vánoce i tobě.''
,,Už se stalo,'' posmrkla malá Monika. Odložila talíř s cukrovím na parapet vedle Adama a beze slova odešla. Ještě předtím však stačil postřehnout jedinou velikou slzu stékající po její dětské tváři. Naštvaně máchl rukou a shodil talíř, který se s rachotem rozbil o podlahu. Rozlámané kusy cukroví se rozlétly všude.
    ,,Adame? Chce s tebou hovořit paní řiditelka.'' Přišla mu oznámit jedna z postarších pečovatelek. V jejím šedém pohledu byl usazen přísný a nesouhlasný pohled, z kterého bylo zřejmé, že ho čeká nepříjemný rozhovor. Došoural se k velikým namodro natřeným dveřím a téměř neznatelně zaklepal.
,,Dále,'' ozvalo se. Vešel tedy do prostorné místnosti vyplněné desítkami polic, na nichž ležely porůznu naházené knihy. Uprostřed místnosti vévodil stůl a za ním robustní řiditelka se striktně vyčesaným drdolem. Jakmile mu věnovala pohled, jeho strach se ještě prohloubil - nebylo v něm ani stopy po vzteku, spíš se v něm odrážela čirá lítost, které se bál mnohem, mnohem víc.
,,Slyšela jsem, co jsi pověděl Monice.'' Přikývl.
,,Mrzí mě to. Vím, že je malá a tak má právo ještě věřit. Omluvím se jí…''
Ředitelka však zavrtěla hlavou a pohled jí ještě více zesmutnil. ,,To není o tom, že by jsi jí sebral víru, Adame. Nenechá si ji vzít tak snadno. Spíš mám strach o tebe.''
,,O mně?'' Nechápal.
,,Ano. Byly doby, kdy jsi se na Vánoce těšil, zapojoval ses do práce s ostatními dětmi, psal jsi Ježíškovi…''
,,Je mi skoro sedmnáct, paní ředitelko,'' přerušil ji. ,,Myslím, že jsem už dost starý na tyhle nesmysly.''
     Žena otevřela jednu z mnoha zásuvek svého stolu. Chviličku se přehrabovala v jejím obsahu, až nakonec objevila co hledala - malou krabičku, zabalenou v červeném obalu a převázanou bílou mašlí.
,,Tady.'' Natáhla k němu ruku a vložila dárek do těch jeho. ,,Měl jsi ho dostat až ke svým osmnáctinám, ale mám dojem, že do té doby by jsi možná utekl z našeho domova.''
Zatáhl za mašli, která jemně sklouzla po obalu, aby mohl zvědavě nakouknout do krabičky. Překvapeně pohlédl na ředitelku a vytáhl pozlacený medailon. Okamžik si ho prohlížel a pak ho položil na stůl.
,,Nechápu…'' řekl.
,,Je to dar od tvých rodičů. Byl zmíněn v jejich závěti jako dědictví putující z otce na syna již po desítky let. Víš Adame, nechci po tobě, abys věřil na Ježíška. Ale vážně moc si přeju, abys nezatracoval kouzlo Vánoc kvůli minulosti. Tvé rodiče ti nevrátí ani zázrak, což však neznamená, že zázraky se nedějí. Ty se pouze připravuješ o možnost je vidět tím, že se upínáš pouze na tvé jediné přání. A nesmíš se obírat o tato bohatství. Bylo ti ublíženo už dost, nedovol, aby sis ubližoval nadále. Slib mi to…''
    Nechápal proč, ale přikývl. Možná ho k tomu přiměl dar od rodičů, který mu připomněl, že tu kdysi byli. Že kdysi nebyl opuštěný. Vlastně měla pravdu. Celé ty roky doufal, že možná něco vrátí jeho rodině život. Že nebude tak osamocený, že opět pocítí lásku. Zároveň se však stranil jakékoli možnosti přijímat lásku od někoho jiného. Připravoval se o radost z pečení cukroví, zdobení stromečku, balení dárků…
    Toho večera se stal jeden z mnoha zázraků. Byl to první večer po deseti letech života jednoho sirotka, kdy se opět zasmál. Možná, že hlavní dárek, který by napsal na seznam svých přání pod stromečkem neobjevil, ale cítil uvnitř sebe radost. Pozoroval potěšené výrazy dětí okolo sebe a nedokázal se neusmívat. Ve skutečnosti se úsměvu ani nebránil. Už nehodlal obviňovat Vánoce za minulost. Rozhodl se přijímat věci takové, jaké jsou. A především jaké budou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Ti jak píšu?

Ano
Nic jsem nečetl/a
Ne

Komentáře

1 Orion Orion | Web | 11. ledna 2011 v 22:55 | Reagovat

Páni .. Píšeš pořád stejně krásně :) Tvá povídka mi připomněla jednu starší, cos měla na starém blogu.. Nevzpomenu si na přesný děj ani na název, ale bylo Nevzpomínáš si? Vím, že mě naprosto odrovnala a ráda bych si jí přečetla znova..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama