Noční obloha

6. února 2011 v 21:51 | dž |  °Na téma
Příběh psaný na téma.
Co k němu říkat? Přečtěte si a uvidíte sami:)

°°°°

    Už zase jsem utíkala. Kdoví před čím. Před cizincem, který mohl být vrah? Před sebou? Před stínem svého vlastního zla? Před světem okolo sebe?
    Nevěděla jsem. A ztrácela jsem víru, že to zjistím.
    "Stůj kotě, bude zábava," zachrčel za mnou kluk v mikině s kapucí, kterou měl přehozenou přes hlavu. Narozdíl od jiných dívek v mém věku, mně strach nenaháněl. Možná protože jsem si byla jistá svou sílou. Možná protože jsem držela v ruce láhev od piva, která je dost křehká.
    Běžela jsem dál.

    Když najednou mě napadlo zpomalit. Trochu si pohrát. Sám přece řekl, že se chce bavit, tak... proč by ne?
    Doběhla jsem na konec uličky už v mírném tempu. Přímo napoti mně byl vchod do parku. Otočila jsem se přímo proti mému lovci, který k mému překvapení nebyl vůbec opilý. O to lepší, bude větší zábava.
   "Dobře," přikývla jsem s pohledem upřeným do jeho očí.
   Nechápal. "Co jako?"
   "Chceš si hrát, ne? Tak říkám dobře." Posměšně jsem si odfrkla nad jeho překvapenou reakcí. No... asi byl jeho údiv opodstatněný. Většina sedmnáctiletých dívek jen tak nesvolí po urputné honičce po městě jakýmsi násilníkem, že se pobaví.
    Sledovala jsem v jeho vcelku pohledném, naoko drsňáckém obličeji pochybnosti. Občas tohle stačilo. Překvapit náhlou změnou názoru nějakého násilníka. Obzvlášť když je takhle mladý, vždyť mu mohlo být nanejvýš osmnáct. Často jim totiž dojde, že to, k čemu se chystali, je špatné a ve skutečnosti nic takového provést nechtějí. Pokud se dívka brání, akorát v nich vzbuzuje větší touhu po nastolení moci. Mají větší potřebu dokázat, kdo je tu pánem.
    Jenomže já se nebála. Vždy jsem si byla plna vědomí, že tím pánem situacem jsem .
    "Nebo sis to rozmyslel?" Tiše jsem se vysmála jeho náhlé nerozhodnosti. Následující reakce mi alespoň ukázala, do jaké kategorie řadit právě tohodle mladíka.
    Ten by se nezměnil. Znásilňoval by a možná i vraždil. Vlastně... svým skutkem udělám správnou věc.
    Už zase jsem se snažila ospravedlnit.
    Svaly v obličeji mu okamžitě ztvrdly. Pochybnosti z jeho očí zmizely, vystřídal je chtivý výraz. Právě ten výraz touhy po moci. Ještě moment jsme stáli naproti sobě, on ruce pevně semknuté v pěsti, já uvolněná, ruce podél těla. V pravačce jsem dosud držela prázdnou flašku od piva. Připravená k provokativnímu běhu.
    Hra na kočku a myš.
    Přesvědčit ho, že myš nemá šanci a pak mu dovolit mě políbit. Zamiluje si mě.
    A pak jsem se rozesmála. Nejspolehlivější způsob, jak ho vyprovokovat. Několika kroky přeběhl silnici, která nás oddělovala. To už jsem však mizela mezi kmeny stromů. Věděla jsem, kam přesně zamířit - doprostřed louky, provoněné lučním kvítím. On ho necítil, ale já ano. Zřetelně mi ona vůně proplouvala až do mozku. Byl krásný večer, nebe plné hvězd. A tady, v části města, kde je nejméně osvětlení, se dala obloha pozorovat nejlépe.
     Byla jsem přesně tam, kde jsem chtěla být, a tak jsem zastavila. Ohlédla jsem se přes rameno a viděla ho jen kousek ode mě. Také zastavil.
    "Tak co bude dál, kotě?" Zašeptal chtivě. Ale nebyl mi tak odporný jako ti třicátníci. Při běhu mu spadla kapuce a já si ho mohla teď lépe prohlédnout. Byl atletický typ, černé vlasy rozcuchané, jeho zlostný úsměv tvořil sexy dolíčky ve tvářích. A pak jsem mu pohlédla do očí...
    Sakra. Byly tak podobné Adamovým. Až moc...
    Na okamžik, jen na ten krátký, avšak rozhodující okamžik, jsem uvěřila, že přede mnou stojí můj bývalý, teď už bohužel zesnulý přítel. Ta myšlenka mě bodla u srdce a dodala mi jakýmsi způsobem zvrácenou chuť ho zneužít.
   Neubránila jsem se krátkému zasmání. Jako bych nebyla v tuhle chvíli právě já tou, která má být znásilněna.
   Mému sexy násilníkovi neunikl můj smích. "Copak, něco vtipnýho? Rád se taky zasměju." Přiblížil se ke mně na několik kroků.
   Dívala jsem se jen do jeho očí, protože to bylo jediná část jeho těla, která mě přesvědčovala, ať to udělám. Ignorovala jsem jeho otázku a rychlým výpadem jsem mu podrazila nohy. Nemotorně spadl zády na zem.
   Využila jsem moment překvapení a okamžitě si lehla na něj. Přitiskla jsem své rty na jeho a cítila, jak mi po chvíli začal polibky oplácet. Byly vášnivé, ale ne násilné, dravé. Podlehl mi.
    "Docela dobrá hra, viď?" Řekla jsem, jakmile jsem se na okamžik odtrhla. Přikývl. I v té tmě jsem však viděla, že chce víc. Měla jsem to pod kontrolou, což mě lehce nudilo. Zvolila jsem risk. "Půjdeš nahoru, pak bude hra pokračovat." Nečekala jsem na jeho přikývnutí, stejně jsem věděla, že by souhlasil s čímkoli. A já chtěla vidět nebe.
    Převalila jsem ho na sebe a znovu se vpila do jeho polibků. Pokusil se mě svléct. Poprvé jsem mu pouze odstrčila ruce. Podruhé jsem ho přestala líbat a zakázala mu to, ale po třetí začal být násilný. Chtěl si mě vzít, ačkoli já byla ta, kdo určoval pravidla hry.
   Možná právě proto.
   Chyba. Neváhala jsem ani vteřinu navíc. Jednoduše jsem silou bouchla flaškou o ztvrdlou půdu vedle našich těl a sebrala jeden ze vzniklých střepů. Byl dostatečně ostrý na to, aby mu stačil projít srdcem. Bylo to jen tiché zalapání po dechu a pak krev všude po jeho těle. Naštěstí jsem ho stihla odstrčit stranou dřív, než mě ušpinil.
   A tak jsme tam leželi vedle sebe. Kouzlo Adaových očí zmizelo, protože oči násilníka vyhasly. Mlčky jsem je jemně rukou zavřela.
    Vlastně to mohl být romantický večer, až na tu krev všude okolo. Ležela jsem tam ještě dlouho. Dívala se nahoru a rukou se držela té jeho, která postupem času chladla stále víc, až se z ní nakonec stal jen kámen.
    Byla jsem vrah. Byla jsem ta, před kterou se utíká, jenže mnohem větší hrozba. Nikdo se přede mnou nedával na útěk, ačkoli by měl důvod.
    Byla jsem vrah.
   A nad hlavou mi pluly hvězdy stejně jako ostatním. Noční obloha se odrážela v mých očích, teď náhle zalitých slzami.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Ti jak píšu?

Ano
Nic jsem nečetl/a
Ne

Komentáře

1 The The | Web | 6. února 2011 v 23:12 | Reagovat

Pěkná povídka. :)

Omlouvám se za ten informativní komentář. Ale vyhodnocení druhého a zadání třetího kola spisovatelské soutěže máš tady: http://povidkareni.blog.cz/1102/vyhodnoceni-druheho-a-zadani-tretiho-kola :)

2 Klárka Klárka | Web | 6. února 2011 v 23:52 | Reagovat

wau, moc pěkný. Konec mě teda překvapil, ale to pravděpodobně měl, takže splnil svá očekávání...
Moc pěkné,

Klárla

3 Eva Eva | Web | 7. února 2011 v 13:02 | Reagovat

Nečekala jsem, že hlavní postava se odhodlá k tomu, že svého násilníka zabije, když ho vlastně sváděla a pokoušela. Pěkně napsané ...

4 Orion Orion | Web | 8. února 2011 v 20:57 | Reagovat

Pořád si zkracuješ a zkracuješ přezdívku :) :)

Je to úžasné. Zaujalo mě to mnohem víc než ta tvá nová kapitolovka a to je co říct. Dychtivě jsem hltala každé písmenko a přála si, aby ten příběh ještě chvíli pokračoval.
Touhle povídkou jsi mě opravdu překvapila.
je úžasná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama