8. den a stovky přede mnou

11. července 2011 v 23:04 | dž |  365 dní, stovky a stovky let - nedenní deník

Ty večerní lijáky mě nějakým způsobem uklidňujou. Nevím proč, ale fakt.
Když jsem dneska o půl jedný ráno stála na balkóně a čistila si zuby, tam v dálce na obzoru se každou chvíli objevoval záblesk oranžovýho světla. Byla to přicházející bouřka. Ještě neslyšená, skoro ani neviděná.

Fotka focená loňské léto na Slovensku. :)
Pamatuju si jak včera, co jsem seděla v kavárně a zrovna začalo děsně pršet. Všichni půsbili dojmem, že z toho deště zešílí, jak utíkali všemi směry. :D A my se jim smáli...

Hm, ve dvě ráno, když jsem díky pitomýmu kafi, který jsem si dala v deset v restauračce s kámoškou, pořád čučela do stropu, už o sobě slečna Bouřlivá dala vědět. Nikdy jsem z bouřky neměla strach. Ani na školním výletě, kde jsme spali ve stanech v kempu u lesa a ten večer síla deště a bouřky rvala lidem stany ze země, některý naprosto utopila (jen stany samozřejmě :D). Jo, to bylo veselý, hlavně když nám padaly stromy okolo stanů :D i tak jsem se nebála, což už trochu hraničí s idiotstvím, obzvlášť u člověka s tak neskutečně vyvinutým pudem sebezáchovy.

Ale teprve včera mi došlo, že mě vlastně déšť a bouřka uklidňují. Možná právě tím, jak z bouřky všichni šílí. Vždycky jsem trpěla tím problémem, kdy jsem se rvala se svou vlastní osobností. Nadávala si za svou tvrdohlavost, za svou příšernou potřebu dělat vci odlišně, než jak je po mně požadováno. Jinak než ostatní lidi, na just. Nejdřív naschvál hlavně vůči mamce, pak to vyústilo v naprostou posedlost být svým vlastním pánem. No asi se nepoučím. :)
Ale zas odbočuju, já chtěla mluvit o dnešku, sakra!
No ale tyhle pocity jsou vlastně součástí dneška, vzhledem k tomu, že se udály v tak brzkých ranních hodinách. Taaakže, když jsem konečně kolem čtvrté ranní usla (taky dost), usínala jsem se smíšenými pocity. Za prvé s uklidňující představou že tam venku hřmí a prší, za druhé s tím známým šimráním v podbřišku, který vždycky jasně značí nedočkavost nebo nervozitu - a já si marně lámala hlavu nad tím, co má znamenat - což nechápu furt, a za třetí s podivnou dávkou nostalgie, kdy se mi vybavovaly vzpomínky na chvíle strávený s ním. Pročítání smsek a zároveň tak připomínání si těch okamžiků, míst, kde jsem se zrovna nacházela, když jsem ony zprávy na svym mobilu četla, to, co následovalo pak a co bylo předtím... achjo, občas svou paměť fakt proklínám, jak si tyhle pitomosti naprosto perfektně přilepí k sobě a odmítá je pustit.
A pak sem se začla strašně moc usmívat, jak sluníčko na hnoji. Přesně tak. No a potom mi to došlo - konečně je to pryč, nadobro. Protože v minulosti mi tyhle záchvěvy minulosti ubližovaly. Bylo to jako když ryjete nožem v otevřený ráně, protože víte, že to bylo krásný a najednou je všechno pryč. Jako by se to nestalo, jako by to byl život cizího člověka. A zbydou fakt jen ty vzpomínky, který akorát připomínají krásu minulosti a šeď přítomnosti. Nojo, on se svět nezboří:)
Jenže teď mne ty vzpomínky najednou zahřály, konečně. Konečně je to definitivně pryč. Stejně jako on, kdesi ve světě. :)
Takže když jsem konečně okolo té čtvrté usla, bylo mi hezky. Ne smutně, ani vesele, ale hezky. A pak jsem v devět pěkně vstala, jela s mamkou do HK a deset hodin strávila na nohou, lítala po obchodech a nemyslela na nic jinýho, než na to, jaký kus oblečení bude nejlíp ladit s těmi, které už ležely pěkně zaplacené v mých taškách:). Když mně tyhle drobnosti dělají radost, tak proč si je odpírat:)
Pak jsem jela s mamčou do Makra, nakoupit mi jídlo na tři týdny, které tu budu doma válčit sama. Hehe, to bude zas něco na mou divokou povahu, co by věčně někde lítala a kalila :D doufám, že to tu přežije náš byt, než se naši vrátí. Mohl by :D
Tak a teď, na závěr náročnýho a příjemnýho dne, se odměňuju dávkou Haagen Dazs zmrzky, mám ji poprvé, protože jsou děsně drahý a mně bylo vždycky líto za ní "vyhodit" penízky. Ale myslím, že tohle naše poslední setkání není, je fakt senzační. :) Navíc díky IQ rostoucí trávy milé paní prodavačky, která nám markovala položky v Makru tuhle zmrzku spolu s dalšími třemi pizzami a devíti ruskými zmrzkami máme zadáčo. Slečna totiž namarkovala mrazicí tašku, ve které tyhle položky z mražáků byly, ale nějak jí nedošlo, že by mohla tašku otevřít :D. No co, nám to neva, ušetřili jsme aspoň čtyři kila.
Ale je to směšný, proč cpou ke kase někoho, kdo vůbec neví která bije?
Radši tenhle článek končím, nějak se ubral směrem, který jsem vůbec neplánovala:).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Barunie Barunie | Web | 12. července 2011 v 1:40 | Reagovat

:-D Haagen Danz si kupovala moje mamka a vždycky byla strašně vzteklá jen co jsme na její zmzlinku sáhly :-D Vzpomínky jsou občas děsný svině. Když jsem mazala zprávy, vždy jsem nemazala ty od něho. vzpomínala jsem na to, jak jsem se na cestě do Anglie přikryla dekou a potichu brečela. No je to dobrý, ale předtím jsem se děsně styděla. Ale to je jiný příběh.
Při bouřce se krásně usíná. Posloucháš bušení kapek do střechy, hromy v dáli a je to děsně uklidňující :-)

2 lucuš lucuš | Web | 12. července 2011 v 7:07 | Reagovat

16,tobě?:)

3 lucuš lucuš | Web | 12. července 2011 v 16:12 | Reagovat

myslím si že jednou za čas vyhodit peníze za drahou zmrzlinu ti líto bejt nemusí;)
fotka se povedla.
a pravda-všechny díly jsou skvělý:)spřátelím moc ráda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama