11. den a stovky přede mnou

7. září 2011 v 19:21 | dž |  365 dní, stovky a stovky let - nedenní deník
Včera jsem mu napsala. Bylo to správný? Co já vim. Ale přijde mi to zvláštní, prostě jo. Být s někým tak dlouho (ikdyž to bylo jaký to bylo - což jsem tu popsala už myslím dostatečně hodněkrát; spíš mockrát, než bych měla) a pak najednou nic... ticho, pocit, že bych měla vzít gumu a smazat ho ze svýho života... protože vím, že už tam nadále nebude. Svou roli v mém životě už odehrál. Ale já smazala jeho přítomnost leda ze svého obličeje. Stále je uvnitř mojí hlavy a možná i tam dole vlevo pod žebrama.
What a cliché.


Jenže je to tak. Nechápu proč ale jo. Ježíííš, už zas to tady rozepisuju, fakt jak maniakální třináctka. Heh.
Takže, včera jsem mu napsala. Už jen proto, že jsem ho naposledy viděla 31. července. Bylo to... divný. Strašně moc jiný, bez tý dřívější jiskry, zájmu, flirtu. Prostě jen otázky, odpovědi a otázky z druhý strany. No, není se čemu divit, když nepatříme už do svejch životů, ale přece jen... Já nevím, dřív to mělo náboj. Byla jsem to já, on a něco mezi náma, co čekalo na probuzení. Teď jsem to já, on a ticho. To něco najednou odešlo. Změnil se, najednou se vedle něj cítím jako dítě, jako ta holka, co začla chodit do druháku, zatímco on musí pracovat a čekat na přijetí na vysokou. A nebo odjede do Německa. Na dlouho.
Tak nějak... se cítím prázdná. Nebo alespoň co se týče ohledu na něj. Pořád jsem si namlouvala, že pro něj budu mít vždy své místo a třeba jednou nám to zase vyjde. Jenže teď jsem si konečně vědoma toho, že co bylo je skutečně minulost a nemůžu spoléhat na budoucnost. Už musím skutečně žít tím, co je teď. Tím, kdo je teď. Jenže nikdo tu stále bohužel není:/.
Nějakým způsobem se mi daří totiž ztrácet lidi.
Můj nejlepší kamarád na mě zvysoka kašle a mě by celkem zajímalo, jestli je to vážně jen proto, že jeho holka na rok odjela do Ameriky a on nechce aby pořád žárlila. Jo, asi to tak bude, zase. Pokud mu nestojím ani za pravdu, v tom případě to asi vzdávám. Nebudu neustále bojovat i za pitomej pozdrav z jeho strany. Už mi to stačilo. Ty změny období, kdy spolu být smíme, protože E. to zkousne a období, kdy nesmíme, protože žárlivostí doma umírá.
Aby toho nebylo málo, všichni ti pánové, kteří se mým životem tak trochu prohnali v létě, najednou mizí. Ačkoli jedinej mě zajímal K. ... A potom si po dvou měsících někdo přijde se skutečností, že má holku! Hm, tak jako dobrý no, proč mi teda píše stále ty smsky? Viděl mě jednou, líbal mě jednou, mluvil se mnou jednou - nebo alespoň v jeden jediný večer tohle všechno dohromady... Ale zapomněl se zmínit, no:) - teda spíš to popřel.
Je vážně na nic chtít lásku, když ostatní chtějí úlety. A když ne, jsou zadaní. A stejně tak je na nic říkat si že někoho chcete, když máte stále posedlost po jiné osobě, se kterou víte že kdyby jste byla, během dne si řeknete: "Proč jsem ho furt tak chtěla, když jsem věděla, že to bude zas takový?" Hm... musím se naučit říkat ANO. Neustále odmítat ze strachu co se bude dít je vážně ubohý.
Heh, v tom případě jsem ubohá:)
...ale aspoň nejsem zoufalá.
Já to nějak zvládnu sama, dokud se ten princ neobjeví:P
Jinak, tenhle pátek je v blízkým městě (spíš městečku:D) opět koncert Nightworků. Už se neskutečně těším, až zas uvidim Dyka:) To bude zas lásky na měsíc ještě :D. Minule ta jejich show fakt stála za to:).
Jupíjou!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ronnie Ronnie | Web | 7. září 2011 v 20:31 | Reagovat

Tvoj život je taký prirodzene komplikovaný... čo ti poviem :D Každá baba rieši chalanov, seba a chalanov a všetko monžé, len vždy sú tak nejako zakonponovaní tie divné stvorenia... Ale je to celkom fajn :D Ja sama som sa dneska potešila, pretože som celkom zaujala jedného chalana čisto úsmevom... bolo to smiešne, nesmierne haluzné a také zlaté :D Proste, chalani sú jedna ohromne veľká kapitola :D

A baby ešte väčšia...

2 Silmarilli Silmarilli | Web | 8. září 2011 v 15:24 | Reagovat

No tak nějak pozoruju,že z velké části prožívám něco podobného. Taky mám poslední dobou pocit,že všechny lidi kolem sebe jenom ztrácím. Mí přátelé se z mého života pomalu vytrácejí a já nestíhám ani koukat jak rychle,ale utešuju se myšlenkou a to by si měla i ty... že praví přátelé nakonec zustanou. A člověk si jich muže všímnout až teprve tehdy,kdy ti falešní odejdou. Pak je nalezneš možná v lidech,které by si nečekala.

3 Connie Connie | Web | 10. září 2011 v 1:07 | Reagovat

užij si to v LTD :)), třeba právě tam potkáš svou big love ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama