Listopad 2011

13. den a stovky přede mnou

26. listopadu 2011 v 20:23 | dž |  365 dní, stovky a stovky let - nedenní deník
Zbožňuju způsob, jakým tahle písnička prezentuje svoji energii.
Zbožňuju myšlenky, který mi navozuje.
Zbožňuju sny, který ve mně vyvolává.
Zbožňuju tuhle písničku, ikdyž ve verzi od Birdy taky není k zahození (až na to, že mě svým plouživým tempem většinou dožene k slzám:) ).

We're only young and naive still...

:)
Chtěla jsem se podívat na svůj blog a nějakým způsobem jsem instinktivně nacvakala do zadávače adresu svého minulého blogu. Nevím proč, každopádně na mě ve výsledku vykoukl on a ne tenhle nynější. Nebyla jsem tam téměř dva roky, a tak jsem ho s docela velkým zaujetím pročítala a narazila na jeden článek, který byl napsán pod mými prsty přesně dva roky a dva dny zpět. Jedná se o tenhle článek.
Přijdu si až směšná s tím, jak jsem téměř většinu svých článků na blozích věovala tomuhle člověku. A zároveň si uvědomuju, že tenhle se stává jejich součástí, protože i zde se zachytí jeho odraz. Je to všechno pryč a mně je z toho pořád smutno. Když pak vidím, že jsme od sebe dva metry a oba se raději podíváme jiným směrem, než abychom se vůbec pozdravili... :)
Never mind, tohle je kapitola mýho života, která se už nevypaří:).
Posledních pár dnů přemýšlím nad úplně něčím jiným - a to těhotenstvím. Hah, nelekejte se, nejsem těhotná:D, jenže jedna má dřív hodně blízká kamarádka, teď už spíš jen holka, se kterou se potkám ve škole a pozdravíme se, ta je. Není to ani týden, co jsme si všimli jejího břicha, ale nedokázali jsme to přijmout. Navíc na gymplu se tohle už vůbec běžně nestává, znáte názory na gymply... tam přece chodí děsně rozumný děti, co mají děti až po vysoký... Je nepředstavitelný, aby stejně stará holka jako vy (= 17letá) nosila v břichu dítě. Prostě... to nějak pořád nedokážu přijmout. Já nevím proč, ale tak nějak mě to trápí... Už jen proto, že za to ani ona ani on nemohli, neměli příležitost jakéhokoli ovlivnění, protože došlo k nějaký poruše a ona zjistila o změně svého stavu až v 7 měsíci, kdy už se to břicho vážně začalo rýsovat.
Je neskutečně zvláštní pocit pozorovat tuhle situaci, v který se nachází... vidět je spolu stát a objímat se třeba celo přestávku, zatímco ona pláče a on říká, že všechno bude dobrý, že to zvládnou. Nemůžou to zvládnout, vždyt je jim 17 & 18...

Kdyby tak šlo žít více životů najednou...

21. listopadu 2011 v 17:30 | dž |  Nebesky nebezpečný zápisky
Občas si přijdu jako na jevišti, na kterém mě neustále - ačkoli je plné jiných herců - sledují něčí oči. Vyčkávají na chyby, kterých se dopustím a popřejí mi tvrdý pád.
Už dávno jsem si všimla skutečnosti, že lidé jsou nepřejícní, pomstychtiví a především škodolibí. Nějak to jde překousnout, pokud se na to díváte skrz přivřená víčka a říkáte si: "Však na ně jednou taky dojde."... A je to pravda, dojde.
Motám se teď v kruhu, což už je nejspíš naprosto ordinérní. A přemýšlím, jestli tyhle bludné kruhy někde končí. Skákání z jednoho do druhého mi způsobuje závratě. Snaha vyhnout se čekání je marná a unavující, neboť se k ní vracím ve svém životě stále dokola. Měním se já, můj život, ale tenhle otravný element nezmizel.