365 dní, stovky a stovky let - nedenní deník

13. den a stovky přede mnou

26. listopadu 2011 v 20:23 | dž
Zbožňuju způsob, jakým tahle písnička prezentuje svoji energii.
Zbožňuju myšlenky, který mi navozuje.
Zbožňuju sny, který ve mně vyvolává.
Zbožňuju tuhle písničku, ikdyž ve verzi od Birdy taky není k zahození (až na to, že mě svým plouživým tempem většinou dožene k slzám:) ).

We're only young and naive still...

:)
Chtěla jsem se podívat na svůj blog a nějakým způsobem jsem instinktivně nacvakala do zadávače adresu svého minulého blogu. Nevím proč, každopádně na mě ve výsledku vykoukl on a ne tenhle nynější. Nebyla jsem tam téměř dva roky, a tak jsem ho s docela velkým zaujetím pročítala a narazila na jeden článek, který byl napsán pod mými prsty přesně dva roky a dva dny zpět. Jedná se o tenhle článek.
Přijdu si až směšná s tím, jak jsem téměř většinu svých článků na blozích věovala tomuhle člověku. A zároveň si uvědomuju, že tenhle se stává jejich součástí, protože i zde se zachytí jeho odraz. Je to všechno pryč a mně je z toho pořád smutno. Když pak vidím, že jsme od sebe dva metry a oba se raději podíváme jiným směrem, než abychom se vůbec pozdravili... :)
Never mind, tohle je kapitola mýho života, která se už nevypaří:).
Posledních pár dnů přemýšlím nad úplně něčím jiným - a to těhotenstvím. Hah, nelekejte se, nejsem těhotná:D, jenže jedna má dřív hodně blízká kamarádka, teď už spíš jen holka, se kterou se potkám ve škole a pozdravíme se, ta je. Není to ani týden, co jsme si všimli jejího břicha, ale nedokázali jsme to přijmout. Navíc na gymplu se tohle už vůbec běžně nestává, znáte názory na gymply... tam přece chodí děsně rozumný děti, co mají děti až po vysoký... Je nepředstavitelný, aby stejně stará holka jako vy (= 17letá) nosila v břichu dítě. Prostě... to nějak pořád nedokážu přijmout. Já nevím proč, ale tak nějak mě to trápí... Už jen proto, že za to ani ona ani on nemohli, neměli příležitost jakéhokoli ovlivnění, protože došlo k nějaký poruše a ona zjistila o změně svého stavu až v 7 měsíci, kdy už se to břicho vážně začalo rýsovat.
Je neskutečně zvláštní pocit pozorovat tuhle situaci, v který se nachází... vidět je spolu stát a objímat se třeba celo přestávku, zatímco ona pláče a on říká, že všechno bude dobrý, že to zvládnou. Nemůžou to zvládnout, vždyt je jim 17 & 18...

12. den a stovky přede mnou

16. září 2011 v 16:40 | dž
Vždycky jsem považovala sepsání zážitků ze života do jednotlivých a úzkoprsých bodů jako něco nereálného. Ale proč bych toho taky jednou nemohla využít? Jsou tu věci, který jednoduše složitě popisovat nemusím. Vás to nezajímá a i kdyby, ne každý by měl o všem vědět. Spíš si chci momenty posledních dnů pamatovat...


VČERA:
• mělo narozky spoustu lidí
• měl narozky i můj nejlepší kamarád
• ještě jsem mu nedala jeho dárek - Buzze Rakeťáka :)

11. den a stovky přede mnou

7. září 2011 v 19:21 | dž
Včera jsem mu napsala. Bylo to správný? Co já vim. Ale přijde mi to zvláštní, prostě jo. Být s někým tak dlouho (ikdyž to bylo jaký to bylo - což jsem tu popsala už myslím dostatečně hodněkrát; spíš mockrát, než bych měla) a pak najednou nic... ticho, pocit, že bych měla vzít gumu a smazat ho ze svýho života... protože vím, že už tam nadále nebude. Svou roli v mém životě už odehrál. Ale já smazala jeho přítomnost leda ze svého obličeje. Stále je uvnitř mojí hlavy a možná i tam dole vlevo pod žebrama.
What a cliché.

10. den a stovky přede mnou

1. září 2011 v 12:24 | dž

Ehm, ehm

[významný odkašlání]

Tak to vypadá, že jsem zase v plné síle na svém milém, značně zanedbaném, blogu.
Španělsko bylo senzační, jak jinak :) Relax, relax, relax, sangría, relax, kluci, relax, spousta hudby a zas relax. No holt jsem zrelaxovaná na sto let dopředu, takže teď zas potřebuju dát svýmu tělu kapku zabrat, ať se moc neklepe jak rosol, hih :)
Jo, když jsem u Španělska... taky jsme s kámoškou šly na toho klasicky španělského mechanického býka, co se vás snaží shodit. Málem jsem se smíchy počůrala při pohledu na svoji amiga a ona zas při pohledu na mě. Řeknu vám, dá to celkem zabrat udržet se (což se ve výsledku samozřejmě stejně nepovede). A tip pro všechny, co by měli někdy v plánu si tohle zkusit taky - neberte si kraťasy jako tady chytrá Džejn, jinak si parádně odřete nohy :P.
No, to by bylo snad i vše, fotky sem snad i časem nějaké hodím, doufejme :D :).

9. den a stovky přede mnou

4. srpna 2011 v 20:22 | dž
Omlouvám se, prostě tu v poslední době zřejmě budou přibývat jen tyhle zápisky ze života:).
Zítra mě čeká poslední den v cukrárně - poslední den brigády. Jupí!!! Je to tam už vážně psycho, zpočátku mi přišlo zajímavý jak je zjevná povaha u lidí jakmile vejdou do dveří a promluví. Teď už mi to zajímavý nepřijde, spíš jsem tím znechucená; převládají tady naprosto křupanský a nervní kreténi, co si myslí, že servírky jsou služky. Fakt na pěst.
Ale já jsem šťastná, nenechám si zkazit náladu:).

8. den a stovky přede mnou

11. července 2011 v 23:04 | dž

Ty večerní lijáky mě nějakým způsobem uklidňujou. Nevím proč, ale fakt.
Když jsem dneska o půl jedný ráno stála na balkóně a čistila si zuby, tam v dálce na obzoru se každou chvíli objevoval záblesk oranžovýho světla. Byla to přicházející bouřka. Ještě neslyšená, skoro ani neviděná.

Fotka focená loňské léto na Slovensku. :)
Pamatuju si jak včera, co jsem seděla v kavárně a zrovna začalo děsně pršet. Všichni půsbili dojmem, že z toho deště zešílí, jak utíkali všemi směry. :D A my se jim smáli...

Hm, ve dvě ráno, když jsem díky pitomýmu kafi, který jsem si dala v deset v restauračce s kámoškou, pořád čučela do stropu, už o sobě slečna Bouřlivá dala vědět. Nikdy jsem z bouřky neměla strach. Ani na školním výletě, kde jsme spali ve stanech v kempu u lesa a ten večer síla deště a bouřky rvala lidem stany ze země, některý naprosto utopila (jen stany samozřejmě :D). Jo, to bylo veselý, hlavně když nám padaly stromy okolo stanů :D i tak jsem se nebála, což už trochu hraničí s idiotstvím, obzvlášť u člověka s tak neskutečně vyvinutým pudem sebezáchovy.

7. den a stovky přede mnou

2. června 2011 v 21:49 | dž
"Jedna změť smotaná v uzlu pocitů. Láska nebo nenávist? Na tom nezáleží, dohromady to tvoří cosi nepochopitelného a o to víc fascinujícího."


Dneska jsem byla u kadeřnice. Nejenže mi ostříhala vlasy, ale jako každou mou návštěvu mi chválila jak krásně zdravý je mám. Bylo to příjemný, když si libovala v tom, že může něco takového stříhat a vůbec pozorovat. A kapku legrační:D Prý "jako odměna po náčornym dni".
Je zajímavý pozorovat lidi v cukrárně. Potkáte tam stálé zákazníky, kteří nevynechají dne, kdy by ten příjemny podnik nenavštívili. Někteří jsou sympatičtí, jiní ne, ale stejně je to... pěkný. Jo to je výstižný slovo. Někteří tam chodí vyloženě jen kvůli jídlu, někteří si osladit život a víte co je nejlepší? Celou tu dobu se usmívají. Jako by všechny problémy házely za hlavu jakmile usednou do těch bílých židliček a vnímali už jen chuŤ sladkostí. Jiní s nepřítomnými pohledy vkládají dortíky do úst a já skoro až cítím ten tlak myšlenek, který jim stejně jako mně pulzuje v hlavách. Tenhle svět je stejně zajímavej.

6. den a stovky přede mnou

13. května 2011 v 14:59 | dž


Dneska je pátek 13.
Nevěřim na neštěstí tohodle dne, takže považuju sluneční paprsky venku za okny čistě jako pozitivum:) Je přede mnou vytoužený víkend po zatraceně náročném týdnu. Brigáda v cukrárně mi začala teprve minulou sobotu a už teď, po třetí návštěvě, jsem z toho solidně vycuclá:). Někteří lidi jsou taaak šíleně nepříjemní, když si musí počkat na kafe, až bych zabíjela :D
Únavou už skoro neudržím oči otevřené ve škole a to mě čeká zítra pekelně náročná oslava kamárdčiných narozek. Pro zábavu se dá přežít všechno:)

5. den a stovky přede mnou

5. dubna 2011 v 21:57 | dž
Fakt nechápu proč jsme spolu téměř pět měsíců
a stále nepatříme navzájem do svých životů.
Začátek se zdál krásný.
Jenomže teď se zase zdá, že přichází konec.
Ale jak dlouho už?
Proč pořád váhám a nedokážu to ukončit?
Když chci.
Sakra já chci!

4. den a stovky přede mnou

24. března 2011 v 20:41 | dž
Víte co je tak příšernýho na Tutti Frutti?
Jak strašně se lepí na zuby.
Fakt, to je něco neskutečně otravnýho. Obzlášť s těma ještě báječnějšíma drátama, co mám v puse a honosně se jim říká rovnátka.
Pěkně blbej název. Ale aspoň výstižnej.
A víte co je taky blbý?

3. den a stovky přede mnou

11. března 2011 v 11:28 | dž
Měla bych balit. Kam? Do Itálie)))

2. den a stovky přede mnou

8. února 2011 v 21:14 | dž
    Existuje nějaký důvod, proč zůstávat na místě?
dira v srdci
    Proč čekat na změnu?
Když s jistotou vím, že nepřijde. Promarnila své přáležitosti. A měla na to 90 dní, čtvrt roku...

1 den & stovky, stovky let

29. ledna 2011 v 0:01 | dž
Stát.
A bez hnutí vnímat chlad pomalu se zakousávající do tváří, dlaní.
Bezděčně jásat nad skutečným přátelstvím.
Nad kouzelnou upřímností.
Bezstarostností.
Nad pocitem, že není potřeba přemýšlet nad větami.
Vyplývají z nitra.
Osvobozující... a překrásné.
bed

What does it mean?

28. ledna 2011 v 23:49 | dž
     Zakládám tuhle rubriku spíš pro své zavpomínání v čase. Vážně si nemyslím, že bude splňovat přesně důvod svého založení - a to zaznamenávání útržků každého mého dne - ale přece jen... chci to zkusit:)Na vedení deníku jsem příliš líná:) a už tak stačí občasné vylívání pocitů na téhle ubohé stránce. xD ÚTRŽKY BUDOU TŘEBA LEPŠÍ.
    Tak uvidíme.
 
 

Reklama