Chvilková náhlost poezie

Síla platonický lásky

7. července 2011 v 18:29 | dž
Další z těch mých myšlenek, který možná nebudou pochopeny každým, ale zrovna tohle je myslím kinda understandable. :)


BTW, tahle písnička je nádherná. Adele válí ♥
Začalo to slabě
skoro jako šimrání
tam dole, v břiše
A bylo to příjemný,
přibarvený, neskutečný - prostě platonický.

Jenže pak to začalo postupovat,
směrem nahoru, nabírat na síle
Prostupovalo to celým tělem
takovou silou, až to téměř bolelo.

I přesto jsem byla plná radosti,
jako dítě ve světě sladkostí,
kde se bonbóny válej na zemi
místo kamení a kde si lidi
místo pozdravu dávají čokoládu.

Být svým vlastním zrádcem

13. června 2011 v 22:44 | dž
Tenhle styl psaní mě v poslední době chytnul.
Za 1. si na něj dokážu najít čas vždy a za 2. nechává promluvit především pocity a myšlenky.
A možná i když bude pro někoho tenhle text bez smyslu, přece jen nějaký má... ;)

Otvírá náruč a vyzývá k pohybu.
Vůně kvítí v té hebké košili
a slaná voda stéká po tvářích.
Pocit bezpečí byl zvykem a náhle se ztrácí
v posledním závanu jistoty
a pak jen šustot kroků
v slzavé trávě.

A vzduch tak voněl,
voněl deštěm.
Voněl vzpomínkami a minulostí.
A připomínal bolest,
ztrátu v ladných křivkách rvoucí se řeky.
 
 

Reklama