POVÍDKY na jednorázovku

Válka lidstva proti živlům

12. července 2011 v 22:48 | dž
Jen taková dopolední rychlovka.
O to věčným tématu - jak lidstvo ničí svou vlastní planetu.



Země trpěla. Půda nasákla krví obětí věčných válek a rozepří lidí. Voda smývala prach, špínu, ale i ostatní nepořádek, který zde lidé zanechali. Spoléhali na živel jako na svou osobní uklízečku. Oheň ničil, vybuchoval a neměl slitování. S kým taky? S lidmi? To těžko. A vzduch? Vzduch už neměl svou volnost, jak tomu bývalo v minulosti. Tíha jedovatých a toxických plynů ho zatěžovala, byl unavený tím věčným bojem lidstva proti živlům. Unavený tou nesmyslnou válkou, kde nemohl být vítěz a poražený. Vítězstvím byl život, porážkou smrt a nezáleželo na skutečném vítězi a poraženém.

Cizinec v mém těle

11. března 2011 v 11:06 | dž

Není to tak docela příběh, spíš úvaha, ale zařadím to do jednorázovek)))
Chtít a nemoci. Znát a nevědět. Toužit a odříci. Vyhánět a přijmout...
tu písničku miluju:)

°°°°

Je zvláštní být ve svém těle a zároveň tak daleko od něj. Neposlouchá, nereaguje. Jako když mermomocí chcete udržet dlaň nad ohněm, ale pud sebezáchovy vám to nedovolí. Můžete se snažit sebevíc, v té chvíli však kontrolu přebírá cosi jiného. Něco, co je vaší součástí a zároveň cizincem ve vašem těle. Něco, s čím se denně setkáváte a zároveň nikdy nepohlédnete za kápi, která kryje tvář neznámého.

Vánoční příběh

8. ledna 2011 v 23:35 | dž
waiting for snow

     Heh, trochu pozdě, když už Vánoce utekly:D, ale bylo to téma mojí slohovky, kterou jsem psala dost na rychlovku  a jako většina mých článků nemá moc hlavu ani patu:D. Ale co... ať sem alespoň něco přidávám:). A navíc, dostala jsem za ni jedničku, což sama dost dobře nechápu:D
   Tak schválně, jestli někdo bude mít chuť to přelousknout ;D

    Na světě existovalo tisíce opuštěných dětí, jejichž životy se vyvíjely za zdmi dětských domovů. Byli donuceni vyrůstat bez rodičů, bez jakýchkoli příbuzných. Celé své dětství prožívali zranění a záleželo na osobnosti, jež určité dítě mělo. Podle ní si totiž uvnitř sebe stavěly opevnění, které je alespoň zčásti chránilo před bolestí z oné osamělosti a nejistoty. A tahle bolest se stupňovala den ode dne, kdy děti nabývaly rozumu a prozíravosti. Existoval jeden určitý den, který těmto opuštěným dětem ubližoval víc, než jakýkoli jiný - Vánoce. Den, kdy má být rodina pohromadě, den, kdy se mají dít zázraky. A pokud bychom se dívali pozorně, jistě by si každý z nás všiml té nadějné jiskry v očích těch dětí. Nezáleželo na jejich věku nebo síle neprostupnosti jejich štítů. Byl to jediný den, kdy se odvážily ještě věřit v zázrak. A zároveň jediný den, kdy ke sklonku večera pochopily, že se nic nezmění. Přesto jim zůstalo dostatek naděje pro další rok. Co kdyby, jednou…

Čistá a nevinná... láska

2. ledna 2011 v 20:18 | dž
Jen tak. Pro lidi, kteří někdy podvedli osobu, kterou milovali.
A kteří toho nikdy nepřestali litovat. (ne že by to byl můj případ, jen teď bylo špatný období, kdy kolovaly řeči, že tohle můj případ je...tak jsem si dost živě představovala jaký to musí být)

     Nasadila si na nohy ošoupané tenisky. Neobtěžovala se zavazováním. Takhle to byl větší punk, před kterým ji matka vždycky chránila. Ale čím víc je vám zakazováno, tím raději porušujete. Zakázané ovoce chutná nejlíp.
    Jako by šlo jen o pitomý tenisky. I tenhle útržek však dokázal vyvolat vztek, chuť odporovat, být svůj, být drzý. Dělat všechno proti její vůli. PŘEDEVŠÍM proti její vůli.
    Stejně tak to bylo s Mikem.
    Stejně z téhož důvodu se donutila k prvnímu kroku. A pak k dalšímu a dalšímu.

Jít si za svým snem

9. října 2010 v 21:06 | dž
Nepřidávám sem zrovna moc články, jsem si toho vědoma. Ale také jsem si vědoma toho, že to nikdo nečte, tak anč něco přidávat? Haha, dneska je to všechno na nic...vlastně až teď, v noci. Tak aspoň z tohodle budu mít lepší pocit, že alespoň zčásti si ještě za svým snem jdu, přestože sama moc dobře vím, že tomu tak není.
Jsem totiž k ničemu:)
Enjoy*
 
 

Reklama